Kočičí láska

Dlouho jsem svou hlavu zaměstnávala myšlenkou, zda kočka jakožto domestikovaná divoká šelma dokáže člověku projevit lásku. 

Jako minci převalující mezi prsty i já jsem převalovala v hlavě stále dokola jednu jedinou otázku "dokáže kočka milovat?"
Řadu let jsem se potýkala s nepochopenou šelmou, kterou jsme doma chovali. Byla přinesena z útulku ve věku ani ne dvou měsíců, malé nevinné koťátko, které se neustále krčilo v koutě. 
Z koťátka se stala dospělá kočka a svou divokou stránku nám začala pekelně projevovat. 
Mohli jsme pro ni udělat cokoliv - nové škrabadlo, změna stravy, změna bedýnky, nechávali jsme ji ulehat kde sama chtěla, neprovokovali jsme ji ničím a nikým i přesto tato zuřivá bestie s nevinnýma očima útočila po kom se jen dalo, prskala, syčela, zarývala drápy do čerstvě oholených nohou a své zuby do kousku odhalené kůže kdykoliv byla příležitost. 
No tak jsme si na takovou kočičku zvykly, nechali se šikanovat, návštěvy jsme domů nezvali - protože to vždy dopadlo stějně. 
Čas plynul stále dál a dál, já urostla do věku kdy jsem se odloučila od mamahotelu a začala žít se svým přítelem. Nečekaně jako blesk z čistého nebe se v našich hlavách vyrojila myšlenka na to si pořídit zvíře, já svým zvučným šmoulím hlasem - jak jej můj partner s oblibou nazývá, jsem protestovala proti tomu si domů přitáhnout kočku. Pes byl jasná volba. Ale jaký pes? Já jsem zastáncem toho, že pes není pes pokud to není pořádný "řízek", přiznávám mám obrovskou slabost pro tzv. "bojová/lovecká plemena", načež můj partner těchto ras zastáncem není, on raději takové ty malé smetáčky co se motají kolem nohou, jen leží na gauči, mazlí se a nepotřebují zvláštní péči. Problém byl na světě, zvíře by vybráno bylo, ale rasa bohužel nikoliv. 
Nechali jsme tedy toto rozhodnutí chvíli u ledu. V té době jsem jezdila na školení daleko od domova, když jednoho krásného školícího se rána mi bzučí telefon, v něm natěšený mužský hlas oznamující mi, že si konečně vybral - chtěl by takovou tu "whiskas kočku" a jelikož jsem ve městě, kde je nabízejí, že se na ně mám zajet podívat. 
Což o to, pro mne to problém nebyl, já měla celé odpoledne volno, takže ze zvědavosti jsem jela. Přijela jsem do domu manželského páru o rozloze +/- 4+1, v téměř každé místnosti tohoto domu byl vrh jinak odrostlých koček. V jednom pokoji byly koťátka už k výdeji - stáří 3 měsíce, v dalším byly o měsíc mladší a v tom posledním čerstvý vrh kocourků "whiskas". Paní se zdála být velmi znalá, přesvědčívá a já se slušným vychováním jsem u nich zkysla téměř do 22 hodiny večerní. Nejspíše si mysleli, že takový nějaký citový nátlak a kdo ví co to tam na mě zkoušeli, dopomůže k tomu abych si kotě rozhodně vybrala pouze u nich - opak byl pravdou, tyhle nátlaky velmi dobře znám, tudíž když začnu mít podezření, semknu hlavu i uši a je to pro mne konečná. 
Tady tedy rozhodně pšenka nepokvete, navíc za kočičku na mazlíčka, chtěli takovou částku, že bychom dřeli nouzi s bídou ještě 2 měsíce. 
Ze školení jsem přijela domů ve čtvrtek večer, takže jsme téma kočička nechali plavat, ale páteční nástup do práce byl velmi zlomový. 
Celodenní bombardování odkazů z okolí našeho bydliště, kde nabízeli kočičky - tak jsme na jeden inzerát za druhým odpovídali, po několika neuspěších jsme konečně narazili na paní, která měla doma poslední mramorovanou a modrou kočičku. Ano bereme! - Přítel rozhodl za nás oba. Já byla ještě stále v takovém delíriu, co když to bude potvora, co když bude stejná jako ta předchozí, kterou jsme měli u mámy... co když, co když ..... Tímto strachem jsem se nechala ovládat do doby, než jsme přijeli před dům majitelky posledních dvou koček. 
Otevřela, s úsměvem nás přivítala ale smutným hlasem dodala "asi mě zabijete, ale ten mramorovaný je kocour". My oba dva unešeni z koťátek jsme nejspíše ani nevnímali a beztak bychom si vybrali naši modrou krásku, která nám doma dělá radost už 2hý rok. 
Kočičku jsme sbalili do přepravky, ani nemrkla ani necekla, byla hravá, živá, netesknila po mamince - hotová Robinsonka. První den v novém bytě byl pro ni jako vstup do říše za zrcadlem, zkoumala co se dalo, ale i přesto když jsme ulehli ke spánku, kočička se schovala za gauč, kde si udělala své útočistě. 
V noci jsem se vzbudila, nedalo mi to, kočičku jsem musela zkontrolovat, ona pořád zalezlá za gaučem, tak jsem ji vytáhla - položila mezi nás do postele a tak zůstala až do rána. Od té doby je pro ni spát v posteli s námi samozřejmostí. 
Bylo to úplně něco jiného, než to co jsem znala, měla jsem úžasného mazlíčka, který mi usínal a do dnes usíná v náručí, spí na mě, doprovází mě na každém kroku, když se zavřu do nějaké místnosti a otevřu až mi se chce, tak už stojí za dveřmi a vynadá mi - co si to jako dovoluji zavírat dveře. 
Je to překrásné. 
Čas plynul i nadále a my se rozhodli, že k naši modré krásce pořídíme společnici. Tentokrát padl výběr na mě, tudíž jsem se rozhodla pro "hadrovou panenku". 
Obě si na sebe velmi rychle zvykly i když s novou tvářičkou to bylo úplně jinak, než se starší sestrou. 
Panenka byla plačtivá, žadonila o pozornost, sténala pro maminku, bála se všeho, ze záchodku jsme museli odstranit horní výko, jelikož když si do něj vlezla plakala.
Nebojte, vše zdárně za podpory starší ségry zvládla, během týdne se na vše aklimatizovala a byla perfektním společníkem pro naši modrou krásku a plnohodnotný člen naši rodinky. 
Po měsíci co jsme měli doma nové koťátko se konečně začala mazlit, tulit a hlavně přešlapovat na nás - tudíž jsme konečně dostali pravou kočičí lásku. 

Teď je tomu rok co máme doma druhou kočičku a musím říct, že obě jsou úžasné. Tolik lásky, které se nám od nich dostává to snad není ani možné. Je pravdou, že kočka není pes a nedojde na jakékoliv zavolání se pomazlit - z toho je přítel trochu rozmrzelý, protože leží na gaučí a volá na kočky "přijďte mi dát trochu té kočičí lásky" a ony na něj směle prdí. hh :-) 
Ale když se pak rozhodnou vám té lásky trochu dát, je to až opojně uspokojivé, když předoucí tvoreček přešlapující na hrudi svého paníčka, dožadující se lásky, pohlazení a místečka k ulehnutí k vám přijde a sám to opravdu úpřímně chce. 
Taková jest moje zkrácená verze toho jak jsem dospěla k tomu, že i kočky dokážou milovat. Špatná zkušenost, taky zkušenost, ale je dobré se i od takové zkušenosti odprostit a znovu do toho jít, protože pak na vás může čekat velmi milé překvapení. 
>>na závěr vás chci opět upozornit, že psaní je pro mě spíše uvolnění a relax, nedělám to profesionálně, ani nestuduji žurnalistiku - tudíž se může stát, že nehledím na správný slovosled, skladbu vět, nebo, že se mi sem tam vloudí nějaká pravopisná chyba, mým účelem a cílem je spíše lidi pobavit a nechat je si jen tak něco na odreagování počíst<<

kočičí láska