Mama Deníček

Jak na výchovu dítěte, tak aby naše chování vůči němu nebylo příliš sparťanské, ale ani naopak příliš tolerantní? Každý, si neseme od svých rodičů nějaký vzorec pro výchovu, jak bychom chtěli pokračovat, ale jak rozhodně ne. 

Samotné kouzlo toho jak dosáhnout výchovy, kterou si u svého dítěte představujeme, tkví už v raném dětství.
Jako jeden z mnoha vypozorovaných příkladů je: „nebýt otrokem svého dítěte“ – pro ujasnění, ono nám to miminko dneska krásně usnulo, pojďme teď všichni ztišit hlas, nebo nejlépe odejít úplně do jiné časové dimenze a pásma, abychom toho našeho broučka nevzbudili.
Při tomhle přístupu se mi ježí vlasy, chlupy a mám ruku v pěst, protože už tohle je opravdu špatné vykročení. Nejenže dítěti vytvoříte spací defekt, kdy v dospělosti nebude moci usnout jinak, než za úplného ticha a tmy, ale bude mít také velký problém s tím kdekoliv a kdykoliv usnout, což se  v dospělém životě docela hodí, ale také vy budete omezeni pro jakoukoliv činnost, pokud miminečko hajá.
Jsem toho zdárným příkladem, bohužel jsem takto byla ukládána ke spánku i já, řeknu vám, mít tehdy rozum, nebo někoho kdo by za mě mohl mluvit, tak svým rodičům dám takovou čočku, protože nemoci usnout když jste unavení, jelikož máte natolik vyvinutý vulkanický sluch, že slyšíte i „myšoplaše“, nebo chrápajícího souseda pod vámi v bytě je dosti na hlavu.
Takže z mého pohledu– nechat dítě spát tam, kde se něco děje, kde jste přítomni i vy, jakékoliv formy zvuku, ať už televize, rádio, pračka … Uděláte mu život o hodně jednodušší.
Dalším chybným faktorem, který jsem shledala za podstatný je, „když dítěti řeknu NE!, myslím to vážně?“ Dítě zkouší, zkouší vaši trpělivost a nervy už od raného dětství. My se tomu smějeme, protože nám to přijde roztomile, že ten náš kulíšek dokola hází věci na zem kolem sebe a my je jako tupci půl hodiny z té země zvedáme, ale vzhledem k tomu, že jsme lidé netrpěliví a po čase zvedání,   řekneme NE, už stačilo! Načež ono začne plakat. Co uděláme my? Obejmeme ho a s lítostí v hlase začneme takovou tu konejšivou pohádku, že jsme to tak nemysleli. Robátko se oklepe, chvíli ještě potahuje nudli u nosu, kterou tak těžce vytlačil a pokračuje dál. (????) – Opravdu?
Když jsem takového chování byla svědkem, neměla jsem ani tehdy dost slov, abych vyjádřila,  jakou nechuť to ve mně vyvolalo, bohužel ani nyní, nenacházím vhodné pojmenování proto, jaké je tohle totální selhání rodiče.
Každý člověk má v sobě přeci jasně zakódováno, jak by si přál,  aby vypadala výchova jeho dítěte, ať už tak, nebo jinak – když jsem jednou rodičem, něco shledám za nevhodné, jako například to, aby dítě semnou oralo, tak to myslím vážně a kvůli pár slzám, rodičování přeci nehodím do kýble.

Četla jsem publikaci, kde bylo hlavním tématem to, že příliš volná a tolerantní výchova, ničí dětem hodnoty. Co to přesně ve zkratce znamená – znamená to, že my jsme rodiče, my jsme ti dospělí, my máme mít rozum, pravidla, mantinely, přes které to dítě zkrátka nepustíme a jestliže to uděláme, tak dítě získá pocit, že ono je středem všeho dění, to co si umane, to zaručeně tak bude, nebude se umět ničemu, nikomu přizpůsobit, bude sobecké, chamtivé, závistivé a nikdo s tím nic nenadělá, protože přeci bobeček je malý, on z toho nemá rozum, vyroste z toho… Znám spousty lidí, kterým je něco přes dvacet a toho chování si nesou do dnes. Nepočítaje, že některé z nich mají své vlastní děti.
Jak tohle může dopadnout? Ty „dospělé děti“ jednoho dne procitnou, protože jejich děťátko bude mít stejné manýry,  nároky, jako měli oni sami a tehdy přijde ta bezmocná hlava v dlaních a pláč, jak to jenom mohli dopustit.
Děti by si rozhodně neměli dělat děti, obzvláště ne ty, kteří ještě žijí s rodiči, nemají žádnou zodpovědnost vůči financím, zaměstnání a především nemají zodpovědnost sami za sebe.
Právě u takových jedinců se vyskytuje tato „tolerantní výchova“, jelikož oni sami z té výchovy svých rodičů moc nedostali, nebo je to naopak u jedinců, kteří byli bráni spíše jako boxovací pytel a chtějí pro své dítě dokonalé dětství, bez zákazů, plácnutí po ruce, nebo stanovení rodičovských hranic.
Všeho moc škodí, ať už příliš volnosti, nebo příliš zákazů.

Dále tady máme fakt, že násilí, plodí jenom násilí. Otec mě řezal jako žito, tehdy v dětství mi to nepřišlo v pořádku, když jsem s modřinami po těle krvácel v koutě, ale dnes jsem dospělý člověk a jsem zastáncem toho názoru, „škoda rány, která padne vedle“. Ano, takto to mnozí lidé v životě mají, stávají se nejen obětí své vlastní zrady, které se na nich dopustili rodiče, ale stávají se oněmi tyrany, kterými rozhodně být nechtěli. Jenže proč se tento názor postupem času změnil a tito lidé začali být stejní, jako jejich rodiče? Zkrátka proto, že přecenili své schopnosti vést normální život, jejich mindrák jim přerost přes hlavu, objevili se ve slepé uličce, najednou neví kudy kam, tak to vyřešíme násilím, protože to je jediný způsob řešení, které je danému jedinci vlastní.
Takto tedy rozhodně taky ne.

Jaký je tedy zaručený návod toho, jak vychovat dítě aniž bychom se na něm dopouštěli chyb, uvědomili si to a vedli jeho život, tak ať je bez následků?
Jednoduše, nic takového není.
Vzhledem k tomu, že k výchově našich dětí, nás pohání kupředu vlastní rodičovský instinkt, tak nikdy není zaručeno, že se dopouštíme chyb, nebo, že právě teď děláme něco špatně, nebo je to právě naopak.
Dítě má ze spousty procent své chování geneticky přenosné od vás, těch pár zbylých procent je už čistě na vás, na vašem rozumu, na řeči vašeho srdce, jak se k tomu postavíte.
Buďto si jasně stanovíte s partnerem zásady, pravidla, kterými se budete řídit a takto budete vést své dítě, s tím, že budete jeden za druhým v tomto ohledu stát a nebo se necháte řídit momentálním rozpoložením, náladou, instinktem, pudem ….
Nikdy není nic podle tabulky, nebo psaných pravidel, které si určíte, nebo někde načtete, ale občas je důležité mít v některých věcech jasno, tak aby jste na sebe jako na rodiče mohli být hrdí. 

Tento článek je psaný mnou, mou rukou a vymyšlen mou hlavou, jedná se čistě o můj názor - tento názor se nemusí shodovat s vašim. 
>>na závěr vás chci opět upozornit, že psaní je pro mě spíše uvolnění a relax, nedělám to profesionálně, ani nestuduji žurnalistiku - tudíž se může stát, že nehledím na správný slovosled, skladbu vět, nebo, že se mi sem tam vloudí nějaká pravopisná chyba, mým účelem a cílem je spíše lidi pobavit a nechat je si jen tak něco na odreagování počíst<<

výchova