GG Deníček

vyčerpaná, unavená, ale stále s úsměvem na rtech.  Aneb jak zvládat dítě, domácnost, stěhování, práci, muže a přátelé? 

...... Zase tak vážné to není, když zatím vše zvládám s úsměvem na rtech a snažím se udržet pohodu. 

Ovšem čeho je někdy moc toho je příliš a člověk si to neuvědomí, dokud nepadne sedřený jak kůň hubou na zem. 

Můj případ to naštěstí není, ale občas mám chuť si zapálit cigáro a na vše se vykašlat. 

Za mých "mladých" let jsem měla velmi flegmatickou povahu, vše jsem měla "na párku" úklid, kluky, nějaké dítě "Ó Bože", práce "pffff to nemůžu"  .... Ovšem, když člověk začne žít ten svůj "dospělý" zodpovědný život, vše se rázem otočí a život nabere nevídané otáčky. 

Najednou musíte chodit do práce, ale tak, že tak opravdu musíte. Nenapíšete si omluvenku a zůstanete doma, když se vám zrovna nechce vstávat... 
Takže najedete na jakousi rutinu, která se opakuje 5 dní ze 7 a pracovní doba od 8:30-17:30. 
Vidina vysokého výdělku je dobrá motivace, proč se každé ráno "hecnout" a do práce jít. 
Jenže co když v práci na vás čeká "šílená" vedoucí, která se zpočátku jevila jako dobrá, správná ženská, ale ve výsledku je to jen podlá, falešná zrůda, která nehledí na nic jen výsledky, výsledky a prachy. 
"Já ti říkám, ty to uděláš a nebudeš se mnou o tom diskutovat", procedila výhružně mezi zuby má "milovaná" vedoucí, když se mi dva dny nepodařilo uzavřít úvěr. 
Práce to byla krásná, miluji práci s lidmi ač se to může zdát "masochistické" ale já opravdu věřila tomu, že těm lidem můžu pomoci. 
Omyl - výsledky, výsledky, výsledky.
Když vám vedoucí vyhrožuje, klepe nehty o stůl 5x za den a ptá se vás "co jsme dnes uzavřeli" a vy mu se sklopenou hlavou a ušima řeknete jenom jednu pojistku a kreditní kartu a on uraženě odkráčí s větou "tak ty tady dlouho nebudeš", nutí váš to přemýšlet kde je chyba? 
V každé firmě se "jede" na zisk a výsledky, v každé firmě je šílený vedoucí, který po vás nemilosrdně šlape a myslí si, že vás tak donutí k lepším výkonům. 
Každý z nás máme povahu jinou, někteří se zaleknou a makají o 106, jiní dají výpověď a snaží se hledat štěstí jinde (než zjistí, že je to všude stejné) a nebo jsou tady takoví jako já, nenechají si práci znechutit a dělají tak jak umí. 
Samozřejmě tím nechci říct, že jsem kašlala na svou práci a chodila si tam jen vysedávat. 
Dělala jsem svou práci, svým tempem, co jsem měla splnit jsem splnila a svou nadřízenou jsem brala s rezervou, jelikož jsem se po  čase dozvěděla, že ji hrozí sesazení z pozice, protože nepřináší výsledky. 
Opět a zase ty výsledky. 
"Zákon padajícího hovna" na vlastní oči. 
Když jsem si myslela, že mě vedoucí "sejme" byla jsem z ní opravdu otrávená, nešťastná, vyčerpaná, do práce jsem chodila s nechutí a odporem, ale jakmile přišel první klient vše opadlo a já se věnovala všem těm co k nám přišli a potřebují pomoct, potřebují tu pomoc ode mě, já se cítila potřebně a svou práci jsem opět milovala. 

Známe to každá, přijdeme večer domů z práce, doma na nás čekají povinnosti v podobě úklidu, vaření a péče o muže. 
Jak skloubit dohromady čistou a "sterilní" domácnost, když je váš partner "bordelář?" 
Stojí to spousty práce, úsilí, nervů, časté zvyšování hlasu a nakonec "done" váš muž je mistr "Propper". 
Byla to dlouhá cesta plná breku, řevu, rezignace a jednodenních rozchodů. 
Teď se nad tím pousměji, protože jsem byla vážně "šílená" co se týče úklidu a můj muž to bohužel neznal, nikdy to tak neprožíval. Úklid v jeho režii bylo pouze vše smést co je na očích a to co je za zavřenými dveřmi, to může být "hala bala".
TAK TO TEDA NE! 
Zavelela jsem svým "šmoulím" hlasem jakmile jsme spolu začali žít. 
Ze začátku to vypadalo tak,  že můj muž dělal "bordel" a já za ním chodila a vše uklízela.
Sundat ze sebe oblečení, nechat ho ležet, tak jak z něj spadlo.
K čemu uklízet kuchyň po-té co si tam připraví jídlo? Však se tomu za den, za dva, než se mi bude chtít nic nestane, hm? 
Proč, "prooooč" by si měl schovávat holící strojky, které pokládá vedle kartáčků na zuby? 
A ve finále, když jste otevřeli naši skříň, tak jste objevili dvě police "vojenských komínků" a v jednom totální chaos, smotané oblečení do sebe. 
Toto jsou věci na které si letmo vzpomínám, že jsme řešili. 
KAŽDÝ DEN! 
Ze začátku jsem jako "hloupá" žena po svém muži vše uklízela, sbírala, rovnala. 
Řeknu vám, vydrželo mi to asi půl roku, než jsem řeka "DOST". 
"Jsi dospělý člověk, který přece nemůže dělat nepořádek jako malé dítě s vidinou toho, že to po tobě budu do nekonečna uklízet. Nebaví mě to, chci mít krásnou, čistou, voňavou domácnost a ty mi to jenom ztěžuješ a nijak, krom vaření mi nepomůžeš. Tohle nejde, jestliže chceš žít jako čuně, tak si měl zůstat s holkou, které se tak líbí žít. Můj případ to není a byla bych ráda, kdyby ses už probral a začal mi pomáhat" 
Takto ve zkratce zněla má slova, samozřejmě jsem k tomu přidala pár "vulgárních" slov, protože zoufalost se mi drala pod vlasy, nehty a oči jsem měla zalité slzy. 
Ještě dlouho se neděla žádná změna, je pravdou, že můj muž řekne "dobře, budu pomáhat, slibuji" vydrží mu to týden a pak jsou věci zase zpátky ve starých kolejích. 
Ne na dlouho! 
Nedlouho po-té co jsem se takto "zhroutila" jsem zjistila, že jsem těhotná. 
A to jste měly milé dámy vidět, jak ten můj muž začal "kmitat". 
"Miláčku, nic nedělej, jenom lež, odpočívej, já všechno udělám. Na nákup zajedu, uklidím, vysaju, vydensifikuju koupelnu, záchod, vynesu koš".
Moje prvotní reakce byla emotikona ":-O" s otevřenou pusou padlou na zem plazící se do všech místností, jsem "hleděla"  na svého "nového" muže a byla jsem znovu zamilovaná jako malá holka. 
Mohu říct, že jeho pomocná ruka v domácnosti je hodně znát, já můžu i odpočívat, nenamáhám hřbet neustálým zvedáním a uklízením. 
Mám radost, děkuji. 

Nyní mám na starost kromě domácnosti, dítě. 
Moje úžasné miminko, kterému se snažím dávat vše co mu na očích vidím. 
Ze začátku to bylo pouze nakojit, okoupat a jinak dítě spalo. Žádná velká starost, péče. 
Dítě roste a jeho nároky rovněž. Mám teprve půlročního syna, takže zde nemluvím o "kdo ví" jaké námaze. 
Jak se můžete dočíst v mém "mama deníku" snažím se dítě vychovávat kontaktně, "z břicha na břicho" zkrátka tak jak to cítím a jak to potřebuji. 
Miluju voňavou hlavičku mého syna, miluju jeho malé ručičky, které se mě neustále dotýkají, miluju naše ranní povídání, kdy ho pusinkuji od hlavy až k patě a on s hlavou zabořenou v peřinách se usmívá. 
Četla jsem studii, která říká, že čím více je rodič s dítětem v kontaktu tím lepší sociální zázemí mu vytváříme, budujeme mu samostatnost, sebevědomí a nezávislost. 
Mohu s jistotou potvrdit, že je to pravda. 
Se synem spím, nosím v šátku, kojím ho atd. Když je den, tak můj malý "skřítek" mě potřebuje maximálně na dávku křupek, jídla, abych ho otočila v chodítku když odjede na druhý konec domu. 
Nikdy si "nevymrčoval" náruč, protože ji má stále k dispozici. Je pravda, že když jdeme na delší procházku, tak beru i kočárek a po čase se mu nelíbí, že hledí jen na rohy té "krabice" a potřebuje vidět. 
Kdo by mu to měl za zlé? Nikoho by to nebavilo, mě určitě ne, tak proč by z toho mělo mít radost mé dítě? 
Jsem člověk co potřebuje kontakt, lásku, vřelou náruč, objetí, pusinky, nevyžaduji to, ale potřebuji tyto věci rozdávat a protože s mužem nejsme "puberťáci" tak tohle vše dávám synovi. MUSÍM! 
Dokonce pozoruji čím dál více signálů jak se mnou Oliver komunikuje. 
Je to až "nadpozemské" to malé dítě na mě "mluví" a já jako jediná mu rozumím. "ach ach" 
 

Do toho všeho potřebujeme pečovat o své kamarády. 
Osobně mám přátel pár a i přesto mi dělá problém se jim věnovat. 
Nikdy jsem se s lidmi příliš "nekamarádičkovala" dlouho trvá, než si někoho pustím k tělu a začnu s ním jednat jako s "přítelem". Slovo "přítel" má pro mě velkou váhu, proto bych je dokázala spočítat na prstech jedné ruky. 
Naštěstí mí přátelé jsou tolerantní, mají své životy, takže už přecitlivěle nelpíme na trávení času společně, jako kdysi. 
Bohužel jsem se setkala i s případem, kdy jeden z mých "přátel" nejspíše neunesl můj nový život (stěhování, dítě, spokojený partnerský život...) a musela jsem ho nechat odejít. 
Občas je mi to líto, ale na druhou stranu, proč si udržovat kolem sebe lidi, kteří o to nestojí, protože už si "nestěžuji" na bordeláře Michala, nestěžuji si na práci atd.Najednou jsem spokojená, šťastná s tím kde jsem, s kým jsem a jaký život vedu. To je přece nuda ne? 
Co z takového člověka, kterému se daří a je spokojený? Lidé nejhůře snáší spokojeného člověka. 
Smůla! 
Už vím pro koho tady mám být, kdo jsou mí přátelé a těm se chci věnovat i když času mám málo, tak jednou/dvakrát do měsíce si čas najdu. 

Drazí čtenáři, do toho všeho se opět stěhujeme. 
Stavíme vlastní domeček ve městě, takže "doživotní" závazek. 
Za dva týdny máme být vystěhovaní, takže si umíte představit co se z "našeho" dosavadního domu stalo. 
Skladiště pytlů, krabic a nábytku. 
O víkendu začneme vyhazovat nábytek a věci, kterých se chceme zbavit a po-té už pomalu do sklepa budeme vozit naše poklady. 
Mezi těmi všemi pytli a krabicemi "drandí" Oliver ve svém chodítku, křoupe jednu křupku za druhou, válí je po zemi, vše je "uťapané" a já s hadříkem v ruce za ním chodím a uklízím. 
Navíc se teď Oli začal stavět na kolínka, takže zkouší "chodit" po čtyřech. Jelikož je nedočkavý a netrpělivý jako maminka, tak se u toho vzteká. 
Jak to vypadá v praxi? Postaví se na kolena, vzepře se na ruce, udělá jedno tempo, zaboří hlavu do země a řve. Takto nějak to vypadá celý den. 

Máme toho teď víc než dost, do toho ještě pracuji na svém projektu o kterém jsem se zmínila v posledním "GG DENÍKU" a to mi taky zabere nějaký čas. 
Jsem doslova "na roztrhání" ale víte co? 
S úsměvem jde všechno líp. 
Na všem "špatném" si najdu nějakou radost, kterou se zabývám. 
Práce - hrozná vedoucí vs. dobrý pocit z pomoci
Muž - bordelář/pár slz/slib = spokojená žena
Přítel - jedni odchází, druzí přichází
stěhování - nové bydlení, nové vybavení, nové začátky. 
TĚŠÍM SE!