Společné soužití = z 90% velký průser

Znáte to? Když jeden ve vztahu, dostane super nápad, nastěhovat se ke svému rodiči?  A jak to potom dopada?... No, jeden příklad za všechny bych tu měla... Ten svůj.   

Předmluva: berte tento článek, s jakousi nadsázkou, místy je text sarkastický, ironický, místy dost zlý a kritický, ale já se už celé situaci směju... Již mě to netrápí, jako ještě před pár měsíci, teď jsem vlastně vděčná, že mi tu denně neleze X lidí a neotravuje mi mojí rutinu a den. :) :) :) :) 

Abych vás neunudila k smrti, tím, jak to všechno začalo, jak jsem spolu s partnerem začali chodit, žít, pořizovat si domácí mazlíky, stěhovat se, rodit děti apod.

Začnu někde, zhruba před rokem a půl... 

Já, můj muž, syn a dvě kočky, jsme bydleli na vesnici, kousek za městem, kde jsme si žili svůj pohodový život, v pronajatém domečku... 
Bohužel, jsme ještě nebyli tak úplně finančně gramotní, co se týče spotřeby služeb za 4+1 dům.
 Naše náklady, se pomalu a jistě začaly zvyšovat  výš a výš. 
Můj muž, který se díky tomu, chytl za hlavu a začal dumat nad tím, co teď?
Když už jsme si zvykli na velký prostor, žít sami, mít svůj klid... Co teda teď? 
Já v té době, na rodičáku, co si budem, žádná slává to není, on zrovna přecházel ve firmě na vedoucí pozici, tak jsme si řekli, "hele nepostavíme si vlastní barák?" - "Radějc budeme cpát prachy do vlastního, než do nájmu." No, logický to je, prostě si někde koupíme pozemek, postavíme si tam naši haciendu. 
Jenže co, pozemky drahý, nebo na blbých místech, tak můj muž opět začal přemýšlet a napadlo ho, že si postavíme přístavbu, u baráku jeho rodiny.... 

............
......................
............................
Zde, v tento monent, jsem ho měla prásknout hráběma, vyrvat jazyk, přivázat do sklepa a nechat 14 dní hladovět... Kdybych tenkrát věděla a zažila, to co teď. :-)))))))))

Samozřejmě, dějí se v rodinách různé věci, mezilidské vztahy bývají dost komplikované, ne vždy si lidi rozumí, opětují své názory, zvyklosti, aj. 

Ale budiž... V té době, jsme měli mezi sebou normální vztahy, občas jsme k nim zajeli na oběd, nebo oni k nám, podívat se na vnouče, pravnouče a synovce. Viděli jsme se všeho všudy 2 hoďky týdně a pak si každý odkráčel do svých domovů. 
Už v té době, kdy jsme přijeli na návštěvu a ze všech stran, z každého bytu, jsme poslochali, jak si "imrvére" jeden stěžuje na toho druhého, jak se tam pomlouvají, nadávají na sebe... A pak... před sebou dělají, jak jsou šťastná, spokojená parta, super, bombastických lidí, co se milují a rozkrájeli by se jeden pro druhého. 
No jo, já to tehdy neřešila, ani jeden z nás, my jsme se nad tím naopak, docela dobře bavili, že prostě nejsou normální... 
Nehledě na to, že je to spíše sekta, než rodina, nemají přátelé, koníčky, zájmy, NIC! Jen jeden druhého, volné chvíle traví jenom spolu, s nikým jiným. Když výlet, tak jen pokupě, když dovolená, tak jen spolu, když nákupy, tak zase ruku v ruce...
Rozumím, jsou na to takhle zvyklí, vyhovuje jim to, do určité míry, protože alespoň nejsou sami, ale za zády... Za zavřenými dveřmi... Nenechají nit suchou na nikom, ani na nebohých kolemjdoucích... 

Bohužel, jsem se zapletla s nesprávnými lidmi... :-)))))

Do jejich super sekty, jsem zapadala, pouze v době, kdy mě viděli sem tam, dokázali jsme se bavit, smát se, občas večírek, oslavy atd. atd...
Po přestěhování, to trvalo zhruba měsíc, než se projevila i na mé osobě, tahle jejich super zdatnost, štvát jeden, proti druhému... 
Samozřejmě, já jsem člověk od rány, co si občas do huby nevidí, co na srdci to na jazyku, konflikty řeší na přímo, žádné tutlání a pomlouvání za zády...
Noooo a tehdy jsem si pomalu a jistě, začala kopat hodně hlubokou jámu. 
Tato pomyslná jáma, se pořád prohlubovala víc a víc, bylo tam více aspektů, neříkám, že podíl viny, není i na mé straně, samozřejmě je! A já ho uměla přiznat, uměla jsem si vysypat popel na hlavu a říct své, jenže... 
Co společné bydlení nechce, když občas výjdete před dům a vaše/partnerova, milující rodinka, u otevřených oken, vyřvává nechutnosti na vaši osobu. Tak se vám tak akorát chce ten jejich barák podpálit a radši jít sedět, než s něma ještě chvíli být.
A tyto nechutnosti u otevřeného okna, se děly docela, docela dost často... 

Opět a znova jsme se snažili nacházet společné cesty, ale opět jsme je rozdělily. 
Jsem sice od rány a do huby si nevidím, ale aspoň, jsem natolik "chlap", abych si tyhle pomluvy za zády odpustila a řešila je jako přímý konflikt, bohužel, oni si žijí ve své bublině přetvářek, falše, umělých domněnek, které si vytváří naprosto zcestně... 

Neberte to jako sebelítost, protože tu já osobně, z hlouby duše nenávidím. 
Jeden příklad za všechny - rodinka, spolu, pořád brečí, sedí jen doma na prdeli, stěžují si, že jim nedáváme dítě na hlídání. 
(Já jsem jeho matka, nepotřebuju 4 chůvy, abych mohla děcko někomu vrazit, jen protože jdu do obchodu, nebo, že jdu na manikúru, pedikúru, vlasy, prostě to nedělám. Jednou, jsem si pořídila dítě, je mou součástí, takže ho nepotřebuji někde udávat. )<
Normální lidé (prarodiče), to dělají tak - napíšou, zavolají, příjdou a zeptají se, zda si mohou své vnouče vzít a pohlídat ho, ty lepší babči, ho třeba jednou do měsíce, vezmou i na noc! 
Ovšem, takhle to tady nefunguje... Tady nikdo neujde těch 10 metrů,  nepříjde si pro své vnouče, ee, kdepak, tady se vše řeší za zavřenými dveřmi a jen mezi sebou, nás do těchto hovorů nezvou, že jo... :-D  :-D :-D 
Ani slechu, ani vidu po nich, jak je týden dlouhý, a když, po těch 7 dnech, kdy ho neviděli, se zeptám svého muže, jestli se třeba někdo o našeho malého zajímal, ptal se na něj, nebo jestli ho chtějí vidět, tak odpověď je NE! -Neeee....
Ale od strýců, bratranců, nevlastních sourozenců a spol. posloucháme, jak jsme zlí a nechceme jim ho dávat!!!!! 
Takže, já prostě nevím, drazí čtenáři... Já už fakt nevím, jak na ty lidi jít... 
Dostali jsme se do fáze, kdy mi záměrně berou věci ze sklepa, které jsme tam uložili, kvůli nedostatku místa u nás doma, ignorujeme se, nezdravíme, oni nás/mě všude po návštěvách             
 ( rodinných) řeší, dělají ze mě žijící monstrum, zrůdu a sebe jen hladí po ramínku, jak jsou vlastně chudáčci, bobínci, mišánci a já jim tady pořádně dusím život... 
:D :D :D :D :D :D (haha,haha,haha) 
Když si to teď čtu celé, tak se opravdu, nahlas směju a bavím, protože tohle nevymyslíš, tohle setkání, s takovými lidmi, mi asi bude cennou a hodně zásadní lekcí a zkušeností do života... 
Samozřejmě, se toho mezi námi událo daleko víc, než jeden, dva úryvky o které jsem se podělila... 
Myslím, že by ze všech těch událostí, byla docela vtipná a poučná kniha pro všechny, kteří váhají nad společným bydlením, nebo pro ty, co mají podobně vyhrocené vztahy a chtějí se nad tím taky jen smát... :-))))) 
 Jestli já si ještě někdy, budu hledat chlapa, tak hned na druhém rande chci poznat celou jeho rodinu, jak žijou, co dělají, kolik mají přátel, jaké mají koníčky, pro co žijou, aby se mi zase nestalo to, že pro bandu znuděných lidí, budu jedinným terčem a neustálým tématem k hovorům... A to třeba i jen, že půjde ven s košem... FAKT!