Mama Deníček

Drazí čtenáři, tak už se to opravdu stalo, po nekonečném čekání jsem se stala matkou. A jak  to bylo? Probíhalo a jak to pokračuje do dnes? O to se s vámi právě teď chci podělit. 

POROD
Naposledy jsem vám psala o tom, jak jsem v 38tt jak to nezvládám, co vše mi vadí atd. Od 38tt jsem se za pomocí všech možných babských rad snažila malému pomoci na svět, protože už v tomto týdnu měl přes 3 kila, a když mi to lékař oznámil ztuhla jsem hrůzou, že porodím cvalíka, na které mé tělo nebude připraveno. Takže jsem si dávala vany, do kterých jsem přidávala levandulové oleje, vonné esence, k tomu jsem si dala deci červeného vína, snědla konzervu ananasu, uklízela, tahala nákupy, na čtyřech jsem strávila pomalu více času než na dvou, sexovala jsem, ( i když jsem k tomu muže musela hodně přemlouvat – chápete to?) Haha! Apod.
Samozřejmě pokud dítě není připraveno, nedostanete ho ven ani zvonem na wc… Haha!
Takže jsem se v pátek večer 22.1.2016  naložila do vany, bříško masírovala skořicovo-levandulovým gelem u toho jsem opět popíjela své deci červeného, relaxovala, odpočívala. Po koupeli jsem šla spát.
Ráno jsem vstávala okolo 10h a bylo mi nějak divně „jakoby na mě něco lezlo“ znáte ten pocit, když víte, že brzy lehnete s nemocí, celé tělo je slabé, bolí vás žít.. Tak přesně takový pocit jsem měla při probuzení, chvíli jsem ležela, asi do 11h a okolo této hodiny mi začali slabé nepravidelné bolesti.
Nepřisuzovala jsem to blížícímu se porodu, spíše jsem to dávala za vinu poslíčkům. Protože jsem byla v 39+2tt nemyslela jsem si, že porodím před termínem.
Takhle se den vlekl a my jsme měli odjet za rodinou na odpočinkové odpoledne s „pišingrem“ kávičkou a trávení společného času. Já se stále necítila dobře, tak jsem muži řekla, že by měl jet sám, protože mi je opravdu divně a asi bych tam nemohla v klidu sedět a bavit se.
Na to mi odvětil, že sám nepojede a jestliže mi není dobře pro jistotu zajedeme do nemocnice.
Bylo 15h  po cestě jsme diskutovali o tom, zda to porod opravdu je, nebo ne – já byla toho názoru, že porod určitě začíná drastičtěji, že jsou to jen poslíčci. Dojeli jsme do nemocnice po vyšetření mi řekli, že jsem na 1cm otevřená, na porod to nevypadá, ale pro můj i jejich klid, bych tam měla zůstat, protože jsem měla dostat 2 dávky penicilínu kvůli streptokoka, kterého mi zjistili.
Já to odmítla s tím, že pojedu domů, a když tak přijedu zpátky, kdyby se to zhoršilo.
Dojeli jsme zpět, já si dala vanu a začala si psát intervaly „bolestí“. Můj muž mi řekl, že si půjde lehnout, kdybych náhodou opravdu rodila, aby byl odpočatý a až budu mít 8 po sobě jdoucích bolestí v pravidelných intervalech, tak pojedeme zase zpět do nemocnice.
Bylo 18h a já si napočítala 8 kontrakcí po 5-6 minutách, takže jedeme, tohle už musí být ono.
Bolesti se zintenzivnily a byly pravidelné, takže to bylo jasné.
Na vyšetření mi řekli, že jsem stále otevřená na 1cm, ale pravé kontrakce už mám, takže mě přijmou na porodní sál. Bylo 20h, já a Michal společně na porodním sále čekající co bude dál.
Čekání, čekání zhruba do 22h kdy mi podali první dávku penicilínu a další se měla podávat až za 4 hodiny. Po podání léku, jsem si dala vanu, stále mě chodili měřit – kontrakce, činnost miminka a otevírání se, které se bohužel nijak rychle nedařilo.
Mezitím moje kontrakce začali být pravidelné co 3 minuty, bolest byla horší a horší.
Chodila jsem do sprchy kňučet, skákala na balónu, chodila po čtyřech, snažila se klidně ležet na lůžku, ale vše bylo k ničemu, protože kdykoliv mi začala kontrakce, tak jsem měla potřebu běhat.
Doktoři z toho nebyli nadšení, protože mě nezvládali měřit, já nebyla nadšená, protože jsem musela zatínat zuby a být v klidu. Když jsem přistroj na měření asi po 3tí shodila, porodní asistentka se naštvala a upozornila mě, že když mě alespoň jednou v klidu nezměří, tak mi nepodají epidurál o který jsem zažádala. V „nelidských“ bolestech jsem tedy zaryla nehty do postele a vydržela to, bylo něco kolem půlnoci. Po 20ti minutách došli 2 lidé, kteří zvesela, celý šťastní, usměvaví na mě stylem „Dobrý den maminko, jak se daří, jak se bude malé jmenovat, jste šikovná, to zvládnete“ bla bla.
Podali mi epidurál a díky za něj, protože jsem měla odpočinkovou hodinku, kdy bolest byla jen mírný tlak, který se na porodním křesle zvládnout dal. Stále mě PA kontrolovala, jak se otvírám, když mi zjistili, že jsem na 7cm otevřená, prohlásila, že další dávku mi už nedají,  7cm je strop, protože to už je malý krůček k vypuzení miminka, které MUSÍ být naživo.
Byli asi 2 ráno už neděle 24.1.2016 a já začala mít potřebu tlačit, každá kontrakce pro mě znamenala – hlavně dýchej a netlač, PA mě upozornila, že ještě nejsem dostatečně otevřená abych tlačila, takže bych si mohla ublížit, ale vysvětlí to někdo mému tělu? Hlava to chápala, ale tělo neposlouchalo.
Můj muž, který mi celou dobu byl velkou oporou, se mě snažil povzbuzovat v dýchání.
Když už všichni přítomní viděli, že tlačit prostě budu, dala mi PA stoličku, kde jsem měla dokázat pomocí gravitace rychlejší otevírání. To se nestalo, tak mi rychle píchla druhou dávku penicilínu, po chvíli mi píchla povzbuzovák na otevření a v tu ránu jsem dostala jednu dlouhou kontrakci, na kterou jsem celou dobu čekala.
Rychle jsem si vyskočila na kozu a měla jsem tlačit, nebudu dlouze popisovat, jak jsem z plných plic div mi hlasivky neodešly začala řvát jako na koncertě heavy metalové skupiny – tlačila jsem.
24.1.2016 v 2:49 přišel na svět můj prvorozený syn Oliver Toman, který při narození vážil 3720g a měřil 51cm.
Moje první slova po vypuzení byla „to bylo to nejhorší co jsem v životě zažila“…
Opravdu to byla bolestivá a dlouhá dřina, která stála za to a po dvou měsících co jsem mámou si na to troufám klidně znova.
UŽ JSME DOMA
Konečně 28.1. mě a mého syna pustili domů. Konečně jsem mohla rozběhnout chod svého nového života se svým dítětem. Jak moc jsem se na tyto chvíle těšila a nedočkavě jsem si představovala, jaké to asi bude. Jaké bude moje dítě a jaká budu máma.
Musím říct, že Oliver je dodnes naprosto zlatý. Já jsem se k celé té roli matky postavila s úplně ledovým klidem. Hodně jsem toho četla, studovala jsem různé publikace o výchově a nevýchově dítěte, z vlastní zkušenosti od mého otce jsem věděla, jaký vzorec výchovy nechci vést, naopak jsem si vysnívala,  jaká budu matka, jak budu dělat tohle a tamto. Věřte, nebo ne zatím mi to vše vychází a prochází.
V 6ti nedělí měl Oliver velký problém s návštěvami. Ze začátku první asi 2-3 týdny kdy mi jen prospal to, až tak nevnímal, ale okolo 4tého týdne, kdy semnou zvládl s přehledem být vzhůru i pár hodin, tak se na něm začaly podepisovat první charakterové rysy.
Nemá rád lidi.
Když jsme spolu byli doma sami, byl hodný, klidný, tichý, ani moc nespal – byli jsme jen on , já a harmonie. Jakmile někdo přijel na návštěvu – buďto jenom spal – klidně i 5 hodin v kuse, což normálně u něj nebývalo zvykem, takže návštěva z něj neměla nic a nebo celou dobu co u nás někdo byl plakal.
Docela razantně jsem tedy zatrhla návštěvy (rodině ne), pouze přátelům a známým, protože jsem tohle jeho chování chtěla eliminovat na minimum. Vyslechla jsem si od nezkušených dívek, které vlastní děti nemají hloupé narážky, ale já jsem člověk rozumný a pro své dítě chci to nejlepší, tak jsem tyhle lidi ze svého života jednoduše vymazala. Nikdo z nás přeci nepotřebuje mít kolem sebe lidi, kteří nedokážou akceptovat vzorec výchovy, nebo rozhodnutí, které učiníte pro své dítě. V tom mi dá zapravdu ne jedna maminka.
Když jsem tyto hosty eliminovala pouze na rodinu, tak se Oliver uklidnil a začal být více společenský. Sice to není úplně ono, pořád si rád zanadává, když je toho na něj moc, ale snaží se.
Horší je to ovšem, když jedeme na návštěvu my. To je pro něj hotové utrpení. Z klidného hodného miminka se stane malý uplakánek. Já to chápu, taky nemám návštěvy ráda, ať už u mě doma, nebo chození po nich. Jsem člověk co má rád svůj klid. Máma mi říkala, že jsem taky byla jako miminko nepřípustná návštěvám.
Rozhodla jsem se být matkou, která je za každou cenu přítomná u svého dítěte a to i v případech, kdy jdeme spát – spí semnou v posteli, stále kojím, takže je to pohodlnější.
Svého syna si beru s sebou do kuchyně, když jdu dělat jídlo, beru ho s sebou, když jdu na toaletu, beru ho s sebou uvázaného v nosícím šátku, když jdu věšet prádlo, nebo uklízím, dále pak kdykoliv je vzhůru, tak mu zpívám, povídám si s ním, teď už mu ukazuju hračky, zapojuju jeho ruce ať hračky chytá, dávám ho „pást koníčky“, dokonce má i vibrační křeslo, hrací deku  - snažím se ho zabavit a rozvíjet jak jen to v jeho dvou měsících jde. Na oplátku se na mě neustále směje, snaží se žvatlat, uchopuje věci do ručiček, občas víská radostí, nebo naopak když se mu něco nepozdává začne na mě jakoby rozumovat, jeho vlastní řečí. Je to občas vtipné.
Nyní má 2 a půl měsíce – 5,2kg je velice šikovný, krásně drží hlavičku, hraje si s hračkami, po jídle a chvilce debatování chodí na půl hodiny spát. V noci krásně spí – chodí spát okolo 20h budí se mezi 2-4h ráno, následně mezi 6-8 záleží na předchozím probuzení. Občas má dny, kdy jde spát v 20-21h a vzbudí se až v 6 ráno, takže jsme vždy oba dva krásně vyspaní a připravení se věnovat jeden druhému.
Je pravdou, že byl týden, kdy malý měl dosti hysterické a uplakané dny, nevěděla jsem si rady co s ním, ale naštěstí než jsem objela doktory, tak jsem přišla na to, že když bylo prodloužené volno, hodně trávil čas s tatínkem, který ho při každém kviknutí bral na ruce a tak ho i uspával. Táta se vrátil do práce a mě zůstalo plačící miminko, které jsem neměla šanci utišit, protože náš zvyk byl ten, že když jsem zpozorovala únavu, lehli jsme si k sobě, čelo na čelo, dýchali jsme si do tváře, držela jsem ho za ruku a on usnul. Teď se tak nedělo. Po pár dnech, jsem ho začala brát na ruce, chodit s ním, zpívat mu a on usnul okamžitě. Takže do teď má rád uspávání na rukou za pochodu, sedět nesmím, to on pozná a to není ono, hezky chodit.
Jsem nadšená máma, která se velmi těší na to, jak její dítě bude růst, jak se bude učit lozit, chodit, mluvit, na nočník… Hrozně se na tyto chvíle těším, už teď jsem svému dítěti naplno odevzdaná, a proto se ještě více těším, až budu prožívat ty okamžiky, které jsou pro něj poprvé v životě – těším se, až uvidím tu pravou dětskou radost v jeho očích, když udělá první krůčky, když vysloví poprvé „tata“, nebo když se mu cokoliv povede, co uzná on sám za důležité.
Oliver mě neskutečným způsobem změnil, neexistuje pro mě žádná jiná priorita a nic v životě nechci víc, než se o něj starat a být s ním. Zní to, jakoby už nikdy neměl vyrůst, začít zlobit a jiné nevyvedené věci, které některé maminky zažívají, ale pevně věřím v to, že budu máma, na kterou bude hrdý. Sama mám se svou mámou tak blízký vztah a toužím, aby mělo moje dítě/děti semnou taky takový.
Dokonce píšu malému deníček, úplně o všem co se v jeho životě děje, protože chci, aby měl vzpomínky. Jednou až bude v mém věku, měl svůj deníček, svá videa jak vyrůstal, fotky – zkrátka vše od jeho začátků, mohl si to pročítat, třeba už s jeho rodinou a mohl se koutky usmívat, jaké byl dítě, jak vypadal apod.
Žijme pro své děti, když s námi chtějí trávit čas, udělejme to, nestavte své potřeby trávit čas na internetu aj, před potřeby dítěte. Naučme se žít náš život s ním. Dítě přeci není přítěž, ono tady chce být, chce být s vámi a pro vás. Nic vám nedělá naschvál, a proto se musíme naučit hledat zlatou střední cestu, abychom mohli společně vyjít. Také potřebuji udělat nějakou práci a čekám, dokud Oliver neusne a on ne a ne zabrat, tak si ho přivážu na nosící šátek a jdu dělat, co potřebuju. On se rád nosí, u toho usne a já udělám vše potřebné.
V galerii vám ukážu pár fotek ze soukromí. 
>>na závěr vás chci opět upozornit, že psaní je pro mě spíše uvolnění a relax, nedělám to profesionálně, ani nestuduji žurnalistiku - tudíž se může stát, že nehledím na správný slovosled, skladbu vět, nebo, že se mi sem tam vloudí nějaká pravopisná chyba, mým účelem a cílem je spíše lidi pobavit a nechat je si jen tak něco na odreagování počíst<<

Zdroj:http://gabrielatomanova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=491041

mama denik